Realita je snem, který žijeme.

Severus Snape byl Profesrce přeměňování v patách, ale zároveň si od ní držel jistý odstup, kdyby se náhodou otočila na něj a změnila směr svého vzteku. Nechtěl by jí stát v cestě.
Nebyl špehem v řadách Temného pána pro nic za nic. Věděl, čeho je Voldemort schopný, ale také věděl, že naštvaná čarodejka představuje opravdu velký problém.
Profeosrka McGonagalová vešla ráznými kroky do Velké síně a už chtěla aspoň částečně vypustit svou zlobu, když si všimla, že objetk její zloby tam není. Vlastně nikdo ze známých tam nebyl. Místo nic u hlavního stolu seděli čtyři mocně působící lidé. dvě ženy a dva muži. Stoly možná byli tak jak si pamatovala, ale u hlavního stolu nyní seděla černovlasá žena s pronikavýma hnědýma očima. Na sobě měla mordý hábit, protkaný stříbrnou nití a vlasy měla stažené do podivného culíku, aby jí nepřekáželi a nezkrývali její tvář. Hned vedle ní seděl muž v rudo-zlatém hábitu a měl tmavě hnědé vlasy a zeleno-hnědé oči. Oba dva na nově příchozí koukali dost nevěřícně a udiveně.
Druhá dvojice u hlavního stolu byla také velmi zajímavá. Seděla tam druhá žena, která měla světlé vlasy a modré oči, které působili jako hluboké tůňky. Na sobě měla zlutý hábit a její vlasy byli rozpuštěné až na pár pramínků, které by jí spadali přímo do obličeje. ty měla s pomocí něčeho přichycené, takže to tvařilo dojem vkusné koruky. Vedle ní seděl muž v zeleném hábitu, který byl zase pro velkou změnu protkaný stříbrem. Jeho vlasy měli barvu slámy a oči měl šedé.
Celá tahle podivná čtveřice si svou návštěvu prohlížela a nevěděla jak se tam dostali. Jenže to nevěděla ani profesorka přeměňování a ani severus Snape. Ten hned jak vešli do Velké síně věděl, že je něco opravdu hodně špatně a když pohledem přejel celou Velkou síň, tak pochopil, která bije. U hlavního stolu totiž neseděli jejich kolegové, ale úplně neznámý lidé. Hned jak si je ale prohlédl, tak věděl, že tohle bude hodně složité. Ale také se zarazil a nemohl z té čtveřice spustit oči.  Jeho kolegyně na tom byla stejně, ale možná, že i daleko hůř. Stáli tak v polovině Velké síně a Minerva se nemohla donutit k dalšímu kroku, jelikož potřebovala čas na ztrávení dalšího šoku. Nejen, že se probudila v komnatách, které snad ani nebyli její, ale ještě ve Velké síni najde úplně neznámé kouzelníky a čarodějky. Potřebovala se z toho dostat.
„To je snad zlý sen.“zašeptala a v zápětí se kolem ní začala stáčet uklidňující černá mlha.
Profesorka cítila, že tohle už nejspíš nevydýchá. Kolem ní se začala stahovat černočerná tma, která jako by jí nabízela potřebnou ochranu před takovými šoky, které v dnešním ránu zažila a ona se tomu prostě poddala. Ještě cítila jak se jí podlamují kolena a ona padá, stejně jako se propadala do té tmy. Ale k zemi nedopadla. Někdo jí včas zachytil.
Severus Snape stál kousek za svou kolegyní a sledoval vše, co bylo v síni. Pomalu, ale jistě si dával dvě a dvě dohromady. Ano Brumbál v tom mohl mít prsty, ale nebyl si jistý, jestli by ředitel bradavické školy dokázal poslat někoho do minulosti. Protože přesně takhle to vypadalo. Celý hrad působil nově, ale vybavení bylo staré. Přeci jen... jednou za čas se dělala revize nepoužívaných částí hradu a tam se občas našlo i něco z dob, kdy bl hrad ještě mladý, což by vysvětlovalo i jejich komnaty. A taky by to vysvětlilo čtyři kouzelníky u hlavního stolu místo jejich klasického uskupení.
Jeho další úvahy však museli počkat, jelikož Minerva McGonagallová se z ničeho nic zapotácela a začala padat k zemi. Severus Snape ji sice občas nemohl vystát, ale instinktivně se vrhl vpřed, aby profesorka neskončila na zemi.
Jak vzápětí zjistil, tak jeho kolegyně omdlela a ani se jí nedivil. Poslední, co tiše zašeptala do prostoru Velké síně, bylo: „To je snad zlý sen!“
Pak už mu profesorka jen tiše ležela v náručí a na něm zůstalo, aby se s celou situací nějak popral. Nemohl říct, že to pro něj nebyl šok, ale taky dvakrát nevěděl, co se děje. Tohle byla úplně nová situace, která by ho ani ve snu nenapadla.
Od hlavního stolu se zvedla černovlasá čarodějka a rychlými kroky k němu došla. Na tváři jí hrál mírný úsměv, ale v očích měla zvědavost.
Severus Snape si byl jistý, že ani ti čtyři přesně nevědí, co se děje. Jistě čekali někoho jiného, ale i oni nevěděli, co přesně mají dělat.
„Následujte mne.“prohlásil vřelým hlasem, který zahřál na duši a snad u každého musel vyvolat úsměv, který obdařila i Severuse.
Za chvíli byli opět ve vstupní hale, odkud ho černovlasá žena vedla do druhého patra. Severus si po cestě prohlížel chodby a snažil se si v hlavě srovnat myšlenky, které se najednou rozlétly kdo ví kam. Sice na něm nebylo nic poznat, protože jeho výraz se nijak nezměnil, ale přesto byl velmi zmatený.
Následoval neznámou ženu a přemýšlel, kdo to asi tak může být. Měl plno otázek, ale zatím se nechtěl ptát. Věděl, nebo spíše tušil, že čas na otázky teprve přijde. Navíc se snažil přijít na způsob jak se v téhle situaci vlastně ocitli. Bradavice byli jako nové a ti, kteří seděli u profesorského stolu působili dojmem, že jsou tady na hradě, doma. Hlavně nikde neviděl studenty. Ti by tady takhle po ránu neměli chybět, když teprve dnes končil školní rok. Jenže i ti tady nebyli. Všechno to bylo podivné. Ale svá podezření už měl.
Ve druhém patře se zastavili u dveří, které znal až moc dobře. Byla to bradavická ošetřovna, ve které strávil mnoho času, když poslouchal lékouzelnici madam Pomfreyovou, která mu tak zdělovala, které lektvary bude potřebovat připravit. Nejhorší vždy bylo, kdž se ho snažila přesvědčit, že je nejvíce potřeba lektvar proti nachlazení, protože studenti jistě velmi rádi pobudou na školních pozemcích, i když bude velká zima. Severus věděl, co čekat, ale když vešli, tak bylo vše jiné. Celá ta velká místnost sice nepostrádala lůžka pro nemocné, ale stěny rozhodně nebyli sterilně bílé. Dokonce ani povlečení nebylo bélé, jak byl zvyklí, ale na každé posteli byla jiná barva povlečení. Na jedné posteli bylo červené a jiné zase modré nebo zelené. Tady prostě hrála místnost všemi možnými i snad nemožnými barvami.
Musel uzvat, že takhle celá ošetřovna působí mnohem vlídněji než tak jak ji znal. Neznámá mu ukázala na lůžko hned vedle postraní místnosti, kde byla pracovna. Severus se musel chtě nechtě zašklebit, jelikož povlečení bylo v červené barvě, ale ochotně tam svou kolegyni položil a neznámá se na okamžik ztratila, aby se vzápětí opět ukázala, ale tentokrát s několika láhvičkami lektvarů. Severus si je celkem nedůvěřivě prohlížel, ale nechal to být. Zatím nevěděl, co se z celé téhle situace vyvrbí.
Černovlacá žena do Minervy McGonagalové nalila postupně všechny lektvary a pak se s širokým úsměvem zadívala na Severuse. Tomu připadalo, že ví něco, co jemu nedochází a tahle představa se mu ani za mák nelíbila.
„Myslím, že nyní je ten praví čas na posezení u výtečného čaje a zodpovězení otázek.“prohlásila jemným skoro uklidňujícím hlasem.
Severus si nějak nemohl pomoci a jen přikývl. Barva jejího hlasu ho přímo umlčela. Nabyl v tu chvíli schopný odporovat. Takže se opět vydali na cestu do Velké síně, ale Severus si stále všechno prohlížel. Dalo by se říci, že mapoval vše kolem sebe. Byl si jistý, že použili i chodby, které se normálně nepooužívají, ale neptal se.
Ve velké síni už čekal zbytek osazenctva. Ti byli namíru zvědaví, kdo Severus s Minervou jsou, ale vypadalo to, že všichni čtyři čekají jestli začne sám.
„Přeji všem ještě jednou dobré ráno.“pousmál se muž ve středních letech s hnědými vlasy a zeleno-hnědýma očima.
„Dobré.“odvětil Severus mírně rozladěně.
„Jmenuji se Godrick Nebelvír a tímto vás vítám na našem hradě, jménem Bradavice.“usmíval se dál hnědovlasý muž.
Severus Snape v tuhle chvíli netušil jestli na něj má nevěřícně zírat a nebo se smát, jelikož by to byl jistě velmi dobrý vtip. Jenže jak mohl pozorovat, tak se nikdo nesmál a hnědovlasý muž mluvil velmi vážně, což celkově popírolo možnost, že by mohlo jít o nepěkný žert.
„Byl by jste tak laskav a prozradil nám i své ctěné jméno?“sažil se nějak zapříst rozhovor Godrick.
„Severus Snape.“mírně zavrčel profesor lektvarů.
„Zajímavé jméno. A odkud jste pane Snapee?“vložil se do rozhovoru světlovlasý muž v zeleném hábitu.
„Tak tohle bude ještě složité.“zabručel ještě rozladěněji Severus. „Jak bych to jen řekl...“zašklebil se a přemýšlel jak jim to vysvětlit.
„Jistě to nebude tak složité.“pousmála se černovláska.
„Prozradíte mi jaký je rok?“propaloval ty čtyři pohledem.
„Rok?“optala se udiveně žena ve žlutém hábitu.
„Ano rok.“odkýval jí to Severus.
„Píše se rok devětset devadesát. Je to snad nějaký problém?“nechápal muž v zeleném hábitu, který si nyní Severuse prohlížel opravdu chladný, skoro až děsivým pohledem.
Což Severuse ani nevyrušilo z jeho přemýšlení, jelikož si začal všechny souvislosti dávat dohromady a tak mu nějaké pohledy byli celkem ukradené. Hlavně potřeboval najít způsob jak se dostat z téhle doby do té jejich. Problémem bylo, že ani netušil, co vlastně za magii tady uměli. V jejich době byla magie už velmi rozvětvený obor, který se dělil na jednotlivé obory, takže tady ještě nemohli mít tolik všemožných předmětů.
„Nevím jak to tady chodí, ale já a moje kolegyně jsme z roku devatenácetdevadesát. Je to poměrně složité, k vysvětlení, ale jsme z budoucnosti.“snažil se vysvětlit Severus.
„Pane Snapee nedělejte si z nás prosím legraci. Taková kouzla nejsou. Nic, co je nám známé nás nedokáže přesunout zkrze čas a prostor. Jsme sice kouzelníci, ale osoba, která by tohle dokázala by musela být snad všemocná.“prohlásila černovlasá žena.
„Já vás chápu, ale ani mě nedochází jak jsme se sem s kolegyní dostali. Dnes jsme se prostě probudili tady. Nevím, co k tomu víc říct. Takže ano... je tu problém.“prohlásil Severus a na jeho tváři se nehnul ani jediný sval.
„Tady zůstat nemůžete, ale dokud nenajdeme způsob jak napravit tento problém, tak tu stejně musíte zůstat. Co vlastně děláte ve své době.“zajímalo Nebelvíra.
„Učím lektvary tady v Bradavicích.“zašklebil se.
„Lektvary říkáte? Tak o tom si ještě promluvíme. Jinak mé ctěné jméno je Salazar Zmijozel.“vrátil mu úšklebek muž v zeleném.
„Jistě, ale nemyslím si, že by toho bylo mnoho, co by se dalo probírat.“odvětil Severus.
„Dobrá a vaše kolegyně?“zajímalo ženu ve žlutém.
„Minerva učí přeměňování. Jednoduše změnit třeba kámen na květinu a takové věci.“odpověděl opět bez výrazu Severus.
„Zajímavé. Ale takový obor magie nemá.“odporovala žena v mordém.
„Věřte mi, že v naší době už takový obor je.“spražil ji pohledem.
„Dobrá. Myslím, že otázky necháme na chvíli být. Jmenuji se Rowena z Havraspáru a dáma vedle mě je Helga z Mrzimoru.“pousmála se Rowena a snažila se nejspíš mírně uklidnit atmosféru napětí, která se tu vytvořila.
Na stole se před každým objevil šálek čaje a ti čtyři se hned vrhli na dochucení svých šálku. Za to Severus svůj šálek propaloval pohledem, jako by měl za chvíli vybuchnout. Neměl čaj zrovna v oblibě a to už jen z toho důvodu, že šálek čaje mu vždy nabízel Brumbál. Jenže pokaždé ten čaj chutnal po citronu, takže si vůči tomuto pití vytvořil jistou averzi. Což čtveřice, se kterou právě seděl u stolu nemohla vedět.
Bylo opravdu zajímavé je vidět. V jejich době byli přeci jen legendou a on Severus Snape s nimi teď má pít čaj.
„Vám tento nápoj nechutná?“optala se s mírnou starostí Rowena.
Severus najednou nevěděl, co má na tuhle tázku odpovědět. Mohl by říct, že nijak zvlášť čaj nemusí, ale na druhou stranu mohl by tím vlastně tu dámu urazit. Bylo to zvláštní, ale Severus najednou nevěděl, co si vlastně o tomhle všem má myslet. Každé malé dítě, které přijde do Bradavic studovat se dozví o jejích zakladtelích a sní o tom, že by je snad jednou mohl potkat a seznámit se s nimi a on tady opravdu s nimi byl. Bohužel pro něj ve velmi nezáviděníhodné situaci, kdy se nemohl dostat nikam jinam. Neměl na vyranou, a co teprve až se probudí Minerva McGonagallová? Jistě bude potřeba jí dát nějaký lektvar na uklidnění. dneska toho pro ni muselo být hodně složité.
Ještě nezažil, že by se profesorka přeměňování takhle zhroutila, ale jednou je vše poprvé. Jen si nemyslel, že by u toho mohl být. Navíc jak odpovědět na položenou otázku aniž by někoho z přítomných neurazil?
„Nemyslím si, že by ten čaj nebyl dobrý. Jen není zrovna chuť.“prohlásil po delší odmlce.
Všem v tu chvíli bylo jasné, že to je jen zdvořilá odpověď Severus sám si byl vědomí toho, že opravdu řekl jen frázi, aby neurazil osazenctvo. Jeho necháť k horkému nápoji byla obrovská, takže se nemínil čaje ani dotknout. Jenže v téhle době jeho oblíbený nápoj neznali. Káva. Čerstvě upražená, černá káva, zalitá vroucí vodou. Ano. Přesně tohle by si dal k pití opravdu rád, aby si byl jistý, že se mu tohle všechno jen zdá, ale takové štěstí neměl.
„Řekla bych, že je na čase jít zkontrolovat vaši kolegyni. Za chvíli by měla být vzhůru a otázky nebudou brát konce.“pousmála se Helga.
„Myslela jsem, že ty lektvary té dámě dopřeji delší odpočinek.“povzdechla si Rowena.
„Na mě se, má drahá nedívejte. Zatím ještě nejsem u konce se svým výzkumem.“prohlasil s mírnou úklonou k Roweně Salazar.
„Jistě, ale drahý Salazare, sám víte, že tyto lektvary jsou opravdu potřebné. V dnešní době je jejich spotřeba ohrommná. A máme jich nedostatek.“kroutila hlavou dáma z Havraspáru.
„Mylím, že bude lepší, když se vydáme na cestu. Salazar s naším hostem si s lektvary hravě poradí.“usmávala se Helga a všichni se tedy vydali na cestu.
Severus se Salazarem se drželi kousek dál od ostatních, aby je náhodou nemohli vyrušit, ale následovali je směrem k ošetřovně.
Severus nemohl říct, že by nebyl zvědavý jak se v téhle době vlastně připravovali lektvary, jelikož z téhle doby bylo tak málo záznamů, že většina toho, co se vědělo, byli vlastně jen dohady. A více se věřilo novějším technikám, než jen těm úplně starým, jak by to s chutí nazval on, mistr lektvarů ve své době.
Naopak Salazar byl velmi zvědavý, kolik toho zase pro změnu ví Severus, takže se nakonec zamotali do velmi vášnivé debaty o přípravě uklidňujícího lektvaru, který se snažil Salazar vylepšit, aby měl delší účinost.
„Nejlepší by bylo, kdyby se před přidáním máty a levandule, přidal kořen sedmikrásky. Jenže to by tam potom nesměla být přidána lékořice, která výsledku dodává jisté aroma.“prohlásil Salazar.
„Jenže pokd by se to připravovalo takto, pak by lektvar měl účinek jen po dobu hodiny a půl. Pokud je potřeba delší působnosti, pak by bylo nejlepší nahradit kořen sedmikrásky, úplňkovým devaterem. Tím se docílí, že by lektvar přivodil stav, který by se dal srovnávat s klasickým spánkem.“namítal Severus a jeho černé oči jen zářili.
„Ale to by pak byl spíše lektvar na spaní, než uklidňující. Ale pokud vezmeme v úvahu, že by bylo použito devatero úplňkového kvítí, musí se tam přidat mateřídouška místo levandule a míchalo by se to devětkrát v protisměru.“uvažoval Salazar.
„To by vznikl letkvar, která by podpořil spánek a neuklidnil, naopak by jistě nechal zneklidňující okolnosti promítnout do navozeného stavu. Nejspíše by tento lektvar přivodil velmi nepříjemné noční můry.“zakroutil hlavou Severus.
„Jenže pokud by jsme zamíchali devetkrát po směru, tak si tím stejně nepomůžeme.“povzdechl si Salazar.
„A co nějak celý lektvar stabilizovat. Přeci jen všechny jeho složky spolu stejně nereagují přímo. Například slza fénixe. Pak by to jistě fungovalo.“nadhodil Severus.
„A vy snad nějakou slzu fénixe máte? Víte jak je tato ingredience vzácná? Těžko se sežene.“zamražil se Zmijozel.
„Pak bych navrhoval jen klasický černý čaj, ale ten o půlhodinu zkrátí účinky lektvaru.“pokrčil rameny Zmijozelův společník.
„Dobrá. Později to zkusíme. Čaje je na hradě dostatečné množství.“odkýval to Salazar.
„Mám ještě další lektvary, které se snažím vymyslet a nějakým způsobem dokončit. Rád bych našel lektvar, jehož účinkem by bylo omlazení.“zašklebil se Salazar.
„Myslíte lektvar mládí? Nemyslím si, že by něco takové šlo vytvořit. Takový lektvar opravdu neznám ani já.“zakroutil hlavou Snape.
Jejich cesta byla u konce. Stáli u dveří do nemocničního křídla, kde ležela Minerva, takže další velkou debatu o lektvarech museli odložit na jindy. Přesněji na pozdější dobu.
Severus vešel dovnitř a hned se setkal s přísným, ale zmateným pohledem své kolegyně. Nemohl si pomoci, ale tentokrát nemohl vymyslet ani jednu uštěpačnou poznámku. Přesi jen i na této situaci bylo něco dobrého. Hned první, co mu přišlo na mysl bylo, že tady vlastně není Brumbál, který by jisto jistě zase něco chtěl. A druhá dobrá věc... byl tu žádný Potter. To Severusovi ke klidu stačilo.
Jeho kolegyně nevěděla, co si má myslet. Ta podivná čtveřice, nyní už kompletní, stála v téhle barevné místnosti a Severus byl úplně klidný. Jako by se vlastně nic nedělo. Jenže ona si tím zase tak jistá nebyla. Jejich tváře přece už viděla. Přesněji jejich tváře byli na portrétech v ředitelově kanceláři. Tam se s nimi setkala poprvé, ale takhle? To by jí ani v tom nejhorším snu nenapadlo.
„Co se to stalo?“prohlásila do ticha.
„Madam omdlela jste. Ale nebojte vše je v naprostém pořádku.“snažil se ji uklidnit Nebelvír.
„Minervo, jsme v době zakladatelů Bradavické školy. Nevím jestli to byl záměr, nebo jen nehoda, ale budeme tu muset nějakou dobu zůstat.“prohlásil klidným hlasem Severus.
„Severusi! Jak můžeš být tak klidný! Albus bude chtít osnovy a jistě nás bude hledat.“zamračila se na Snapea McGonagallová.
„Drahá Minervo, docela o tom všem pochybuju. Brumbál bude mít jistě plno jiných záležitostí, stejně jako vždy, takže si nemyslím, že by nás nějak moc postrádal. Navíc jsem přesvědčený, že v tom je nějak zapletený.“zašklebil se Snape.
„Dobrá. Takže předpokládám, že tohle jsou zakladatelé Bradavic.“prohlásila.
Čtveřice jejich rozhovoru jen přihlížela a na Godrickovi a Salazarovi bylo vidět, že se poměrně dobře baví.
Severus si všiml jejich výrazů a tak věděl, že je to pro ně velmi zajímavé divadlo pro pobavení, ale nemohl si pomoci. V tuhle chvíli věděl víc než jeho kolegyně a náležitě své nynější převahy využíval.
„Nevím jak ty Severusi, ale já se chyci dostat do své doby. Nenechám tvoji kolej, aby ničila moje nebelvíry.“zavrčela na Severuse Minerva.
„Nemyslím si, že by byla vina vždy jen na mých studentech Minervo. Ale souhlasím, že bude lepší, když najdeme způsob jak se vrátit. V mé koleji je mnoho studentů, kteří by se mohli přidat na stranu zla a to by jistě nebylo dobré.“vycouval pro tentokrát Severus z hádky, která by jistě následovala.
„ S tím plně souhlasím, takže by jsme měli zístat potřebné informace. Jen doufám, že se Harry nedostane do problémů. Už takhle jich má dost.“povzdechla si profesorka přeměňování.

V současné době v Zobí ulici:
Černovlasý chlapec seděl na dětském hřišti a snažil se přemýšlet. Jeho teta a strýc odjeli před hodinou na letiště, protože si chtěli užít trochu volna, takže si dopřáli dvoumesíční pobyt někde... neznáno kde. Chlapci to vlastně bylo jedno. Měl jiné starosti. Jednou z nich byl nyní i jeho bratránek, který tyhle prázdniny nikam nejel a neodcestoval ani se svými rodiči. Chtěl zůstat doma, ale to znamenalo, že Harry nebude mít mnoho klidu. Takže bylo lepší, když byl na hřišti než aby se procházel po domě s číslem čtyři.
TAm byl jeho bratranec a Harry skutečně nevěděl, co by si s ním měl povídat. Dudley se zajímal o plno věcí, které Harryskoro ani neznal. Vlastně je viděl vždy jen na chvíli v bratránkových rukou a nebo, když za dudleyho uklízel jeho pokoj. Jinak se k jeho věcem nesměl přiblížit. Vůbec si nedokázal představit, jaké to je si zahrát nějakou hru na počítači nebo se dívat na nějaký film v televizi. Vždy měl dostatek práce, aby se k tomu nemohl nijak dostat. A tentokrát do toho všeho měl ještě plnou hlavu myšlenek na svého kmotra, o kterém mu všichni říkali, že je mrtví. Jenže on cítil jakousi naději. Něco mu říkalo, že oblouk na ministerstvu kouzel není konečnou jízdenkou mezi mrtvé. Spíše mu připadalo, že je to jen nějaká mezistanice. Jenže svou teorii neměl jak dosvědčit. Další velkou záhadou byla událost v ředitelně, kdy profesora Brumbála, ředitele školy, kterou navštěvoval, zahltila voda, která vytvářela zatnutou pěst.
Musel si přiznat, že byl skutečně naštvaný a i on sám zatínal svou ruku v pěst, ale nikdy by ho nenapadlo, že by jeho emoce mohli způsobit takový zmatek. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli to udělal on, ale nikdo jiný kromě něj a ředitele tam nebyl a ředitel by na sebe jistě nezútočil. Takže z toho vyplývalo, že se Harry buď zbláznil a nebo to skutečně udělal on. Ale ani k tomuhle neměl pořádný důkaz, který by mu to potvrdil.
A to ještě nepočítal ten podivný pocit, který měl, když nastoupil na parkovišti do auta. Nebyl to strach, ale měl pocit, že chce být jinde než v tom autě. Jenže i tenhle pocit mu nebyl vlastní. Nechtěl být pryč od Dudleyho nebo tety, ale pryč od sebe samotného, což si také moc nedokázal vysvětlit. Bohužel jak se tento pocit ukázal tak zase zmizel a Harry si nebyl v tu chvili jistý, jestli cítil opravdu to, co cítil. Byl čím dál tím víc zmatený.
Tak strašně chtěl najít odpovědi, ale nemohl. Nevěděl, kde hledat. Po cestě se mu navíc opět podařilo usnout, ale ani jeho sen mu nijak nepomohl. Jelikož se mu opět zdálo o sirotčinci, kde někdo odložil dítě zabalené v dekách. Jeho sen stejně jako ve vlaku končil příchodem osoby, která se na světle té pouliční lampy neukázala. Ani o tom nevěděl, co si má myslet. Jedním si, ale byl jistý. Tenhle sen musel mít nějaké vysvětlení. Jelikož sny os Lorda Voldemorta, temného kouzelníka, který chtěl ovládnout svět, tenhle sen nepocházel. Protože po takových snech ho vždy bolela jizva, kterou měl na čele právě od tohohle černokněžníka.
Všechno se zdálo tak složité a zavádějící. Jeho sny mu dělali starosti a v hlouby duše se bál i o své přátele, kteří teď určite byli se svými rodinami a užívali si prvního prázdninového dne. Jak rád by se k nim přidal. Jenže on nemohl. Musel zůstat v Zobí ulici, aby byl chráněný. A takhle to bylo pořád. Všichni v kouzelnickém světě se snažili dělat všechno možné, jen aby se jemu nic nestalo. Samy nastavovali krk a on měl být v bezpečí, jenže tohle se mu nelíbilo. Jednou byl předurčený k boji proti zlu, tak by měl mít možnost něco udělat, ale on tu možnost neměl. Dokonce nemohl být venku ani bez pořádné ochranky. Vždy s ním musel někdo být. Byl pod stálým dozorem a nemohl s tím nic udělat. Věděli o každém jeho kroku a on nevěděl nic. Na prázdniny byl prostě odříznutý od kouzelnického světa a nesměl o něm nikdo vědět.
Profesor Brumbál, který byl ředitelem ve škole čar a kouzel v Bradavicích, chtěl, aby byl v bezpečí, ale Harry si tak nepřipadal. Jelikož nevěděl, co se děje. Nemohl nijak pomoci, ale očekávalo se od něj, že jednou pozazí velkého černokněžníka, ale problém byl, že ani neznal jeho plány, takže se neměl jak připravit. Z nějakého důvodu, když teď probíral svou situaci, tak zjišťoval, že všechno souvisí se vším. Oni mu nevěří, protože ho na malou chvíli ovládl Voldemort, onen černokněžník a oni se obávali, že by se to mohlo stát znovu. Takže informace se k němu nesměli dostat. A právě z toho důvodu nevěděl na, co se vlastně má připravit.
V jeho mysli se začal rodit velmi složitý plán. Podle toho plánu by měl Harry začít cvičit a celkově se snažit rozvinou svou magii. Tenhle plán mu měl pomoci se připravit na více než jednu možnost. Jenže bude to chtít zajet na Příčnou ulici, což je čistě kouzelnická ulička, kde bude ve větším nebezpečí než tady v Surrey. Ale neměl na vybranou. Pomalu se zvedl a vydal se pomalým krokem k domu, který neměl zrovna moc rád, ale v relativním bezpečí byl. Takže v tuhle chvíli nebylo, co řešit.
Harry moc nevnímal kam jde. Chtěl se vrátit domů, ale jeho kroky k domovu byli zdlouhavé. Jeho mysl stále vymýšlela, co všechno bude vlastně potřebovat, aby zjistil, co se mu jeho sny snaží říct a co se všechno bude muset naučit.
Cesta, která mu za jiných podmínek trva necelých deset minut se dnes protáhla na půl hodiny, ale Harrymu to bylo jedno.
Otevřel si vchodové dveře a za chvíli už byl ve svém pokoji. Ten nevypadal zrovna nějak úžasně. V pokoji měl starý stůl, který držel snad jen na dobré slovo a stejně na tom byla i skříň, která stál u rohu pokoje, vedle stolu. Harryho postel byla také stará a držela jen tak tak. Jenže tohle byli prostě věci, které Dursleyovi chtěli vyhodit, protože se to už jejich synovi nelíbilo, takže si ty věci vzal, aby byli ještě k užitku. Chvíli se ještě rozhlížel po pokoji a nakonec zalezl do postele, kde během chvíle usnul.
Sen, který se mu začal zdát neměl s jeho kmotrem vůbec nic společného. Harry se ocitl v cizím domě. Přesněji v dětském pokoji, který vůbec neznal. Nějaká žena, které neviděl do tváře chodila po pokoji a v náručí chovala dítě s černými vlásky. Vypadalo to tak pokojně, že Harry skoro uvěřil, že takhle přesně by to vypadalo i s ním a jeho matkou. Lily Potterovou. Žena uložila dítě do malé postýlky a ještě se nad ním schýbla, aby mu dala poslední pusu na dobrou noc. Harry měl na tváři úsměv od ucha k uchu. Měl pocit, že je tím dítětem, ale zároveň věděl, že tomu tak není. Pomalu se přiblížil k postýlce a koukl se na dítě, které tam spalo. Jenže to právě v tu chvíli otevřelo oči a Harry zalapal po dechu. Byl to chlapec s uhlově černými vlasy a smaragdově zelenýma očima jako měl on.
„Ale notak. Malý Harry musí jít také spinkat. Zítra si zase můžeš hrát s Leou. Jistě tě ráda uvidí.“prohlásila jemným okouzlujícím hlasem žena a usmála se nad nezbedností malého dítěte.
Opět vzala malého chlapečka do náruče a začala chodit po pokoji. K tomu začala i broukat jemnou melodii. Ale malý černovlásek nechtěl usnout.
„Ale zlatíčko, nemusíš se bát. Všechno bude v pořádku. Tady tě nikdo nenajde. Už to vzdali. Tady si v bezpečí.“promlouvala k malému dítěti než začala opět zpívat.
Na Harryho i toho malého chlapečka to mělo velmi uklidňující účinek. Hlas té ženy byl opravdu uklidňující.
Kolem staršího Harryho se začala stáčet podivná mlha. Jenže Harry nechtěl z tohodle klidného místa. Chtěla tam zůstat o něco déle a poslouchat tu uklidňující melodii. Navíc si byl stoprocentně jistý, že kamarádka Lea, malého Harryho, byla vlastně nějakým koněm nebo jednorožcem.
Jenže mlha si nedala říct a celkově toho staršího vtáhla do svého dalšího světa. Tentokrát se Harry objevil na louce uprostřed lesa. Nevěděl ani, kde je, ale celé to prostředí mu bylo nějakým zvláštním způsobem známé. Jenže místo, ke kterému by to přirovna bylo temné a velmi nebezpečné, což tvořilo opak toho, co právě viděl kolem sebe. Když se pořádně rozhlédl, tak spatřil mladého, dospívajícího kluka se stejnýma očima jako měl on. Seděl pod jedním z těch vysokých stromů, které byli všude kolem a vypadalo to, že na někoho nebo něco čeká. Harry si nebyl jistý jestli by on na tomhle místě čekal, jelikož tady se jemu nikdy nestalo nic dobrého. Vždyť se právě nacházel v Zapovězeném lese, ale tenhle byl jiný. Klidnější a světlejší. Nikde tu nečíhalo nebezpečí. Tedy aspoň ne ve dne.
Černovlásek pod stromem se najednou zvedl a s úsměvem vystoupil ze stímu stromů. A během několika chvil ve na louce objevil nádherný jednorožec. Byl celý býlí, ale jeho hříva byla stříbřitá s jemnými zlatavými pramínky, které připomínali tekuté zlato. A stejně tak i roh, který vyrůstal té vznešené bytosti uprostřed čela. Roh tohoto jednorožce byl stříbřitě bílí s jemnou spirálou zlata. Harry, který takového jednorožce ještě neviděl se málem posadil na zem, jak byl překvapený.
Ale ten druhý vypadal, že je šťastný, že tu jednorožec je.
„Jsem rád, že jsi tu, Leo.“pousmál se jeho dvojník, jelikož Harry a kluk ze stínu stromů si byli podobní jako vejce  vejci.
Jednorožec jemně potřásl hlavou.
„Já vím, že tady nemusím dodržovat to krytí, ale nějak jsem si na to zvykl. Chtěl bych být s tebou, ale ty sama chceš abych tam zůstal.“povzdechl si chlapec.
Jednorožec přešlápl a zařechtal. K Harryho údivu jednorožci rozuměl.
„Nejsem nadšená, že jsi s nimi, ale je to lepší, než kdyby tě chytili, hříbě. Stále jsi malý. Potřebuješ vyrůst a sám víš, že oni tě připravý lépe na to, co přijde.“prohlasila Lea.
„Jenže, co má přijít? Netuším, co bude. Neumím vidět budoucnost. Ovládám jen jakýkoliv jazyk a většinu živlů. Nic jiného.“povzdechl si.
„Chlapče, ty umíš a vždycky budeš umět daleko víc. Čím více půjdeš za pravdou, tam dál od ní budeš. Zbydou ti jen otázky a domněnky, ale žádné odpovědi. Zůstaň v bezpečí a bude dobře všem.“nabádala ho Lea.
„Jenže oni mě nechápou.“povzdechl si černovlasý mladík.
Kolem Harryho se opět stáhla mlha a zakryla mu pohled na podivné setkání, kterého byl nyní svědkem. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale tušil, že nějaký význam tahle sny mají. Bílá mlha ho tentokrát nechtěla pustit nikam. Jako by se snažila, aby zapomenul, co vlastně viděl, ale pro Harryho tyhle sny znamenali chvíli klidu, takže na ně zapomenout nechtěl. Snažil se jak jen mohl, aby si pamatoval každý detail, který jen dokreslova tu dokonalost, kterou viděl, jenže marně.
Otravný pištivý zvuk se prodral až do jeho mysli a za chvíli už Harry Potter koukal na svůj pokoj v Zobí ulici. Byl celkem zmatený. Takhle tvrdě nespal už nějakou tu dobu, ale hlavně vždy si své sny pamatoval, ale dnes tomu tak nebylo. Jeho sen se postupně rozmazal a zmizel, stejně jako venku mizeli dlouhé stíny předešlé noci v záři slunečních paprsků.
Jeho pocity byli promíchané. Nevěděl, co se mu zdálo, ale pocit, který cítil byl klid. Hlavně byl pořádně odpočatý, jako by snad včera nešel pozdě spát. Rachle vylezl z postele a převlékl se do pohodlnějšího, i když vytahanějšího oblečení. Pak vyšel z pokoje a zamířil do koupelny, kde si vyčistil zuby a pokusil se učesat si vlasy, ale tento pokus skončil neúspěchem. Pak se vydal z koupelny do chodby a následně po schodech dolů z patra, aby mohl jít do kuchyně.
Stejně jako každé prázdniny musel dělat snídani, jenže dneska mu nějak nedocházelo, že jsou v domě s Dudleym samy. Jeho teta a strýc odjeli na dlouhou dovolenou, takže si mohl klidně přispat, ale i tak začal připravovat vajíčka a plátky slaniny, které následně osmahl.
Teprve potom mu došlo, že je v domě nějaký velký klid, což mohlo znamenat, že ještě všichni spí a nebo jsou pryč. Opravdu mu dneska nějakou chvíli trvalo než přišel na nedávné události.
Na kuchyňskou linku si připravil dva talíře, když tu teta  se strýcem nejsou a nakonec je naservíroval na jídelní stůl. Ve stejnou chvíli přišel i rozespalý Dudley. Ještě se pořádně ani nerozkoukal, ale jídlo ucítil už na chodbě, takže se hned posadil ke stolu a začal jíst. Harrymu připadalo jako by snad Dudlyho jídlo probudilo a donutilo, aby začal vnímat svět kolem sebe.
„Díky, Harry. Máš to dobré.“vypadlo v polovině snídaně z Dudleye.
„Není zač.“prohlásil více zaraženě Harry.
Další slova už nikdo z nich neřekl. Oba se najedli a Harry chtěl pak nádobí umýt a uklidit, ale v tomhle ho předběhl Dudey. Hned jak viděl, že Harry dojedl, tak vzal talíře a šel je umýt. Harry nemohl uvěřit svým očím. Tohle prostě musel být sen. Nebo se možná Dudley praštil ráno do hlavy.
Raději se rozhodl, že to nebude řešit. Už takhle měl hlavu plnou starostí a to prázdniny teprve začínali. Takže po vydatné snídani, kterou pro oba Harry připravil, tak se vrátil do svého pokoje a sedl si ke starému pracovnímu stolu. Z jednoho jeho šuplíku si vytáhl kus perganemu a kalamář s brkem.
Brk namočil v inkoustu v kalamáři a začal psát:

- nové oblečení  -
          - Kalhoty (modrá, černá, hnědá, zelená)
          - trička (podle možností)
          - sportovní vybavení, pohodlné boty na běhání
          - nové hábity
- pomůcky -
          - perganemy (lepší by byl deník)
          - kotlíky, míchadla, ingradience (musím se konečně naučit lektvary)
          - nožíky k lektvarům
          - knihy - obory:     Přeměňování
                    Historie magie
                    lektvary (od začátku do konce)
                    Obrana proti černé magii
                    Bílá magie
                    Magičtí tvorové
                    Kouzelné formule od A do Z
                    Tvorba kouzel
                    Runy
Nakonec si svůj seznam ještě jednou prohlédl a hodnotil, jestli na něco nezapoměl. Už jen když viděl, kolik toho vlastně potřebuje sehnat, tak tušil, že jeho první zastávka bude u Gingotových, aby si vyzvedl nějaké peníze, jelikož z předchozího školního roku mu toho moc nezbylo. A v Londýně zase nemohl platit kouzelnickými penězi.
Další problém, který musel vyřešit bylo, jak se dostat do Příčnou ulici. Přeci jen měl kolem sebe pořád někoho, kdo ho hlídal, takže by ho mohla jeho stráž doprovodit, ale to by zase pak musel odpovídat na spoustu otázek, což se mu dvakrát nechtělo.
Z jeho přemýšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře jeho pokoje. Bylo to tak nečekané, že se Harry až lekl, co se děje, protože Dursleyovi nikdy neklepali.
„Harry? Můžu dál?“ozvalo se zpoza dveří.
„Jasně. Jen pojď.“vyzval tedy Harry nově příchozího.
Byl to Dudley. Už se stihl převléknout, takže měl na sobě tmavě modré džíny a lehce fialové tričko. Harry musel uznat, že tahle kombinace Dudleymu celkem slušela.
„Někam se chystáš?“pousmál se Harry.
„Jo. Na nákupy, do Londýna, ale napadlo mě, jestli nechceš jít see mnou. Víš... já chtěl bych si promluvit. Mám tolik otázek, ale nevím, jestli mi na ně odpovíš.“rozzářil se Dudley.
„No... klidně s tebou půjdu. Stjně potřebuju něco sehnat. ale nejdřív si promluvíme.“rozhodl Harry.
Dudley si sedl na jeho postel, která pod jeho vahou zaskřípěla. Ale to ani jednomu nevadilo. Harry se uvelebil na židli u sotlu a vyčkával, na co se jeho bratranec zeptá.
„Já... víš.... zajímalo by mě, jaký je vlastně svět kouzelníků. A jaké to je, když můžeš kouzlit?“vypadlo najednou z Dudleyho.
„Dudley já nevím jak ti to mám vysvětlit, ale kouzelníci jsou úplně obyčejní lidé, stejně jako ty. Jsou k nerozeznání od ostatních lidí. Jen mají prostě jedno velké tajemství. Třeba kouzelníci mají ministerstvo magie, ve kterém najdeš plno odborů, které se zabývají jednotlivými zákony. Máme scou ulici, kde kouzelníci nakupují a nebo třeba vesnici, kde žijí jen kouzelníci. a taky máme školy. Pro Británii jsou to Bradavice, ale třeba ve Francii to jsou Krásnohůlky.“vysvětloval Harry.
Nebyl si jistý, proč to Dudleyho zajímá, ale byl rád, že si s někým může promluvit. Přeci jen Dudley tohle všechno neznal a bylo to pro něj nové.
„Takže kouzelníci mají svou vlastní vládu a policii, nemocnici a tak?“zeptal se Dudley.
„Ano. Sice toho nemáme tolik, ale i tak. Navíc, co není třeba tady, tak je v jiné zemi. Víš kouzelníci jsou po celém světě, takže je možné, že všude je to jinak. Ale najdeš v kouzelnickém světě vládu, nemocnici i obchody a školy. Žijeme stejně jako vy, jen se před vámi skrýváme.“pokrčil rameny.
„Páni! Ale proč?“vydechl Dudley.
„Víš jaké by to bylo, kdyby za kouzelníky lidé chodili, aby jim vyčarovali peníze, nebo další věci. I u kouzelníků jsou jisté zákony. A vláda o nich stejně ví. Jinak by neříkali takové bláboli, když někdo záhadně zmizí. Není to proto, že by tu běhal nějaký únosce, ale ty lidi jsou nejspíš kouzelníci a zmizeli, protože pro jistého černokněžníka mají jejich informace nějakou cenu. Stejně je pak najdou mrtví.“povzdechl si opět Harry.
„Jak tohle můžeš říct.“zamračil se jeho bratranec.
„Jednoduše Dudley. Ve světě kouzelníků teď panuje dost neklid. Černokněžník jménem Lord Voldemort se snaží opět ovládnout svět. Jenže kouzelníci se právě jemu neumí bránit. Jde si za svým a jeho poskoci, kterým se říká smrtijedi mu v tom pomáhají. Plní jeho rozkazy. Je to složité, ale kouzelníci se jich bojí.“vysvětloval.
„Jasně, takže i mezi kouzelníky jsou ti hodní a ti špatní. Ale proč to tak je?“kroutil halvou Dudley.
„Co proč tak je. Vždyť i mezi lidmi bez magie se může narodit dítě s magickými schopnostmi. Dudley... lidé potřebují kouzelníky a kouzelníci potřebují lidi. Chápeš? Kouzelníci by nejsíš už dávno nebyli, kdyby nebylo lidí bez magie a kvůli upalování čarodějnic ve středověku se prostě kouzelníci snažili izolovat svůj svět od okolního. Vždyť k magii patří i magické bytosti.“vyhrkl na vysvětlenou Harry.
„Magické bytosti?“nechápal Dudley.
„Jasně. Draci, jednorožci, sfingy a další. Jak myslíš, že by na to reagovali lidé, kteří o kouzelch neví?“položil mu otázku Harry.
„Nejspíš velmi špatně.“zašklebil se Dudley.
„Ještě nějaké otázky?“optal se, jelikož i za takhle krátký rozhovar, toho měl dost.
„Plno, ale počká to. Půjdeme nakupovat.“usmíval se Dudley.
Oba se tedy ještě připraviili a nakonec společně vyrazili k autobusové zastávce. Na to, že byli první prázdninové dny, toho Harry stihl opravdu hodně. Včera se vrátil ze školy a z nádraží ho přivezla teta a hned ten večer se teta i se strýcem vydali na dlouhou dovolenou a Harry dnes zjistil, že jeho bratranec se zajímá o kouzelnický svět. Navíc to vypadalo, že po celé prázdniny bude mít Harry poměrně klid. Dudley se ho sice nejspíš bál, ale chtěl Harryho pochopit, takže Harry měl tu možnost vysvětlit, co se vlastně kolem něj děje.
Cesta na zastávku proběhla v tichu, protože oba se ztráceli ve svým myšlenkách.
Harry hlavně začal uvažovat, co všechno tedy bude na tyhle prázdniny potřebovat.
V Londýně se rozdělili. Dudley šel na nákup do velkého centra, aby měli dostatek jídla a všeho potřebného a Harry šel do kouzelnické uličky nazývané Příčná.
Jeho první kroky v Příčné vedli ke skřetům pro nějaké galeony, což byli kouzelnické peníze. přetrpěl cestu vozíkem a za chvíli už si plnil měšec mincemi. Vzal si nějaké tři ticíce galeonů a dva tisíce svrčků. Počítal, že tohle mu vydrží na celý rok i s nákupem na který se chystal. Podekoval skřetům a ještě si nechal vyměnit pětset galeonů na libry, aby měl v případě nouze u sebe i mudlovské peníze. Docela se divil, když mu sktřet předal deset tisíc liber.
„To víte pane Pottere, zlato je mezi mudli nedostatkové zboží, takže je jeho cena vyšší.“vysvětloval skřet, když viděl Harryho výraz.
Nakonec se Harry dostal ven a s celou hotovostí se vydal na nákupy. Ze všeho nejdříve si zašel objednat nový šatník. Takže zamířil až na druhou stranu ulice, kde byl obchod madam Malkinkové. Tam si objednal potřebné oblečení i se sportovním úborem a vydal se opět na nákupy, aby to vše stihl.
Nejprve si zašel do Krucánků a Kaňourů pro knihy. Začal u lektvarů, jelikož potřeboval knihy, které by mu konečně vysvětlili jako se tento obor pořádně naučit, takže si jich vzal hned několik. Pak se přesunul k oddělení kouzel. Tam vyhledal knihy o přeměňování, kouzelných formulých a obraně. Nakonec si vzal i dvě knížky nitrobraně a jiných technikách ochrany mysli a knihu o kouzlech s pomocí run. Prodavač, který stál u pultu na něj jen udiveně koukal, jelikož tolik knižek, které si Harry chtěl koupit tu ještě neměl.
Nakonec Harry své nakupování knih zakončil ještě bílou magií od základu po pokročilé a několika knihami o magiských tvorech a věcech s tím spojené.
Tahle hromada, když se dostala na pult k prodavači tak se Harry seště porozhlédl po nějakém deníku, kam by si mohl dělat poznámky. Takže když našel i ten, tak jej přidal k celému nákupu a na prodavače se jen nevinně usmál. Ten na to raději nic neříkal a spočítal celou cenu nákupu.
„Dělá to pětset devadesát pět galeonů.“prohlásil prodavač a Harry zaplatil.
Ještě tam prodavači nechal pět galeonů navrch. A nakonec mu tašky plné knih prodavač ještě odlehčil, aby to všechno Harry odnesl.
Jeho další zastávka byla v lékárně, kde si pořídil úplně nové sady kotlíků, míchátek a nástrojů pro přípravu lektvarů. A samozřejmě nakoupil velkou zásobu ingrediencí, což taky nebyla zrovna levná záležitost, ale našel tam tentokrát i ingredience, které byli vzácné, takže si je také vzal. Když i tady měl všechno, co potřeboval, tak zaplatil a pustil se ulicí dál. Teď už se jen rozhlížel, jestli ho ještě něco nenapadne. Ale nakonec se zastavil ve zmrzlinářství a koupil domů několik druhů zmrzliny a Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak. Pak si zašel pro své již hotové oblečení a šel najít Dudleyho, aby se mohli vrátit domů. Harry měl plno práce před sebou. Tohle byl jen začátek.
„Myslím, že profesora Snapea by asi kleplo, kdyby mě viděl jak nakupuju knihy k jeho milovanému předmětu.“pomyslel si Harry než našel Dudleyho.
Domů se oba dostali v čase oběda, takže Harry měl dostatek času, aby začal uskutečňovat svůj plán, jak se toho, co nejvíce naučit.