Prolog
Byla kráská letní noc. Nebe bylo bez jediného mráčku, který by zakrýval nádhernou podívanou, které noční nebe v tento čas nabízelo. Člověk by si mohl myslet, že by stačilo jen natáhnou ruku a dotknout se zářivých bodů na obloze. Hvězdy byli opravdu nádherné a mnoho lidí by v dnešní noc jistě rádo náthlo ruku, aby měli možnost se hvězd nějak dotknout a nepatrnou hrst si nabrat. Následně by jistě zamotné hvězdy s částí nebe přenesli do nějakého rámu, aby mohli i svým přátelům ukázat tu nádheru. Přesně taková byla tato noc. Nádherná a okouzlující. Ale ještě jedna věc dělala tuto noc takovou jaká byla. A to samotný měsíc, kterému zbýval jeden jediný den do pravého úplňku. V dnešní noc měl tento zářivý cestovatel nocí, nažloutlou barvu a jeho záře vrhala na okolí příjemné, jemné světlo. Nějakému pozorovateli by se zdálo, že se měsíc snaží svým svitem a krásou překonat slunce. Tahle noc byla opravdu velmi příjemná.
Na pozemcích školy čar a kouzel, která ležela ukrytá mimo vědomí obyčejných lidí, byl opravdu nádherný pohled. A nejen na noční oblohu. Právě u téhle školy bylo nádherné jezero, které se rozléhalo přes velkou část pozemků, ale jeho černá hladina jezeru nejen dala jméno, ale zároveň v noční době působila jako zrcadlo, které odráží všechnu nádheru nebe. Po pozemcích se proháněl jemný větřík, který si sem tam pohrával s trávou či listy nedalekých stromů, kde začínal les.
Pokud by člověk šel přes pozemky jistě by ho zaujal majestátní hrad, který byl onou školou. Celé to místo bylo snad z pohádky a jelikož školní rok ještě úplně neskončil, mohl si být návštěvník jistý, že hrad je plný studentů a profesorů, kteří, ale nyní odpočívali ve svých pokojích a oddávali se klidnému odpočinku po těžkém dni. Celý hrad byl tichý a skoro nikde nebyla známka ničí přítomnosti, až na jedno okno, které bylo v jedné z věží, kterých měl hrad velmi mnoho.
Právě za tímto oknem se skrývala pracovna ředitele této školy, který měl dnes velmi namáhavý den. Ředitelem byl starší kouzelník s dlouhými stříbřitými vlasy i vousy, které mu spadali až k pasu. Na sobě měl poměrně honosný hábit syté fialové barvy, který byl doplněný temně modrým lemováním kolem rukávů. V jeho tváři se vyjímal křivý nos na kterém seděli půlměsícové brýle, které zakrývali jeho poměnkově modré oči.
Ředitel byl velmi uznávaným kouzelníkem a jeho jméno znalo mnoho kouzelníku a v některých případech jej zanli i lidé, kteří nebyli obdařeni zvláštními schopnostmi. Jeho jméno bylo Albus Brumbál. A patřil opravdu mezi velmi vyjímečné, ale i on sám si byl jistý, že jako ředitel čarodějnické školy bude mnohem prospěšnější. Ve své pracovně však nebyl sám. Společně s ním tam byl i černovlasý mladík se smaragdově zelenýma očima, které zdědil po své matce. Jenže už nějaké tři hodiny, tento mladík, pochodoval po jeho pracovně a házel se vším, co mu přišlo pod ruku.
Brumbál tomu jen přihlížel, jelikož si plně uvědomoval, proč je mladík v tak špatném psychyckém stavu. Právě před třemi hodinami přišel nenávratně chlapec o svého kmotra, který mu byl jedinou rodinou a ještě navíc mu osobně on, ředitel, oznámil věštbu, která jej předurčovala jako velkého zachránce. Tento mladík měl opravdu právo na tento výbuch frustrace a vzteku, který ani nebyl snad přesně namířený na nikoho.
Za tři hodiny, které mladík strávil touto čiností, zmizelo z jeho stolu nějakých pět magicky upravených přístrojů ve zlaté a sříbrné barvě, které se pod vztekem mladíka změnili na zlato-stříbrný prach. Dobrý pozorovatel by si všilm, že onen prach, který spočíval na koberci a podlaze celé pracovny je spíše změť drobných plíšků. Pomalu to vypadalo, že by se mladík mohl konečně uklidnit natolik, aby byl schopen vnímat své okolí, ale opak byl pravdou. Chlapec vzal ze stolu i ten poslední magický přístroj, který sloužil k měření magie a kouzelné moci a hodil s ním o zem. Což mělo za následek, naprosté rozbití přístroje na další změť tentorkát různobarevných plíšků. Jenže ani to nepomohli a tak si sem tam kopnul do stolu, či křesla, které stálo před stolem.
„Co bude dál?“ptal se sám sebe Brumbál a sledoval s velkým klidem a trpělivostí mladíkovo počínání. „Konečně ministerstvo kouzel uznalo návrat všemi obávaného černokněžníka Lorda Voldemorta a celé naše kouzelnické společenství bude sledovat každý kroksvého hrdiny, kterým pro ně Harry jistě je. Jenže Harryho mysl byla Lordem Voldemortem na nepatrnou chvíli ovládnuta... co to mohlo s chlapcovou myslí udělat?“přemýšlel Brumbál a dál sledoval, co bude mladík, který byl předmětem jeho myšlenek dělat.
Harry, černovlasý chlapec, který nyní stál opravdu před velmi těžkým rozhodnutím, se po zničení většiny věcí v pracovně postavil k zavřenému oknu a pozoroval klidnou noční oblohu a okolní pozemky školy. Připadal si velmi unaveně a zničeně. Chtěl zmizet na nějaké klidné místo, kde by mohl o všem přemýšlet. Chtěl si jen urovnat myšlenky, ale jak zjistil už před nějakou hodinou, tak byl v této pracovně zavřený, takže jedinou únikovou cestu tvořil krb s letaxovou sítí, jenže stejně by ředitel věděl, kam to vlastně jde a mohl by jít za ním. Takže tahle úniková cesta byla mimo jeho dosah. Mohl jen doufat, že ho tu Brumbál nebude držet dlouho a on bude moct odejít pryč.
„Proč jsem se nesnažil naučit tu pitomou nitrobranu od toho slizkého netopíra. Sirius tu mohl stále být. Mohl žít. Mohl bych se bránit a nenechal se vylákat na ministerstvo kouzel od toho Hadího Ksichtu! Jak já ho nesnášim!“výřili Harrymu myšlenky v hlavě. „Mám vůbec nějakou šanci zabít Voldemorta dřív než to udělá on? Proč se všechno vždycky musí točit kolem mě? Ta pitomá věštba mi vlastně nalinkovala život! K tomu všemu jsou tu ještě všudypřítomní smrtijedi s jednou z nejvěrnějších Beatrix Lestrageovou! Jak já tu mrchu nesnáším, co nesnáším nenávidím. Možná vic než ten Hadí ksycht.“přemítal Harry a dál sledoval školní pozemky.
„Harry, pojď se posadit. Měli by jsme si promluvit. Demolovat mou pracovnu můžeš i potom.“pokusil se Brumbál navázat nějaký rozhovor.
Na stěnách pracovny vyselo mnoho obrazů, vážených kouzelníků, kteří měli tu čest a získali v této škole post ředitele a ti nyní už plně sledovali dění v pracovně a nesnažili se působil jako by spali. Po Brumbálově větě začali všichni přikyvovat na znamení, že má ředitel pravdu.
Harry Brumbálova slova chtěl nejprve ignorovat, ale když jeho pohled zabruslil na malou chvíli jeho směrem, raději se hned otočil a opět se pokusil dostat ven z ředitelny.
Celé tohle dění sledovali i obrazy, takže se od nich ozývalo jemné hučení, jak si mezi sebou vyměňovali své názory. Celé tohle dění přilákalo i pozornost zakladatelů Bradavické školy, kteří se sešli na jednom z obrazů za křeslem ředitele a snažili se dohodnout, jak mladíka uklidnit. Už zjistili, že jeho jméno je Harry a přišel o velmi blízkou osobu. Dokonce i od moudrého klobouku toho věděli dost. Takže nakonec jako první se pokusil s Harrym promluvit samotný zakladatel Nebelvírské koleje, Godrick Nebelvír.
Tento vážený kouzelník měl hnědé vlasy a hnědo-zelené oči, které působili velmi přívětivě. Na sobě měl rudý hábit, který byl zlatě lemovaný a působil velmi důležitě.
„Hary, chlapče, vím, že žádné z mých slov nedokáže zmírnit bolest ve tvém srdci a nepomůže ti zacelit rány na tvé duši. Ale ničení věcí není právě ta správná činnost, která by ti mohla pomoci. Věř mi, že i já jsem viděl mnohé a dokonce i starý moudrý klobouk nám o tobě vyprávěl pár příběhů. Bohužel si jsem jistý, že moudrý klobou má i své zlozvyky. Jedním je, že velmi rád přehání a domýšlí skutečné situace. Například již nyní přemýšlí nad uvítáním nového školního roku, a při tom ten starý ještě ani pořádně neskončil.“promlouval k Harrymu samotný Nebelvír uklidňujícím hlasem.
Celá pracovna se najednou ponořila do úplného ticha jak všichni poslouchali Nebelvírův proslov a dokonce i na Harrym bylo vidět, že ho jeho slova zaujala. Harry se přestal snažit dostat z pracovny a pomalu se přesunul ke křeslu před Brumbálovým stolem a posadil se. A nepatrná zmíňka o starém moudrém klobouku, který působil jako by si na něm celou dobu pochutnávali moly se na chlapcově tváři objevil neptrný úsměv.
Aspoň na chvíli našel Harry klid, který už od návštěvy ministerstva nemohl v sobě najít. Slova Godricka Nebelvíra po chvíli vyvolala vzrušenou debatu u obrazů, ale Harry čekal, co se bude dít dál. Věděl, že s ním chce Brumbál mluvit, ale on po tomto rozhovoru nijak zvlášť netoužil.
Přes celé Bradavice se rozeznělo odbíjení hodin, které oznamovali druhou hodinu ráno. A v Harrym se odehrával pořádný boj. Sice nyní byl mírnější, ale stále tam byl. Přesto mu nejvíce pomohla slova zakladatele jeho koleje. Nesnažil se mu říkat věty tipu: „Vím jak se cítíš, nebo vím jaké to je.“ Prostě jen řekl pár mírných slov, které zavedli jeho myšlenky jiným směrem.
„Harry, jsem si jistý, že časem tvá bolest odezní. Vše chce jen čas. Sirius je sice pryč, ale stále zůstává ve tvém srdci a tam také zůstane. Jsem si jistý, že by tě nechtěl vidět takhle zničeného.“prohlásil Brumbál po tom, co si Harry sedl.
Harry se mu na malou chvíli zadíval do očí, ale Brumbál se jen mírně pousmál, aby svým slovům dodal váhu. Po celé řeči Godricka Nebelvíra, Harrymu připadalo, že tohle byla jen další rána. V Harrym se spustil boj znovu a v ještě větší míře. Jeho emoce byli jak horská dráha. Což dokazovali jeho ruce, které se zatínali v pěst.
Ani jeden z přítomných si nevšiml, že obloha na pozemcích se velmi rychle zatáhla a ještě zajímavější bylo dění na zemi.
Na pozemcích Bradavické školy se zatím odehrávalo podivné představení. Všechna voda v jindy klidném Černém jezeře se začala zdánlivě sama od sebe pohybovat a postupně se formovala do vodní ruky, jejíž prsty se zatnuly v pěst. Když tomu tak bylo, ruka prolétla vzduchem a od pozemků zamířila k jedinému svítícímu oknu na hradě.
Tam se ruka na malý okamžik zastavila a uvolnila své sevření prstů. Jen pro to, aby mohla zaťukat na zavřené okno.
Brumbála, kterému pracovna patřila, se zdálo, že klepe na okno sova. Přeci jen jednu sovu z ministerstva ještě čekal, takže se zvedl ze svého křesla za pracovním stolem šel té sově otevřít okno. Venku byla sice zatažená obloha, ale po vodní ruce, která by byla videt z pozemků nebo ani vidu. Brumbál otevřel okno a v tu chvíli se stalo hned několik věcí najednou. Do okna vlétla ta podivná masa vody v podobě zatnuté pěsti a udeřila plnou silou do brumbála, který v ten okamžik ztratil svou koncentraci na kouzlo na dveřích. Harry se strachem a údivem sledoval chvíli celé dění a nakonec raději utekl ke dveřím, aby zjistil, jestli se z pracovny dostane. Obrazy si vyděšeně vyměňovali jednotlivé vyděšené pohledy a Harry mezitím zmizel za dveřmi a utíkal pryč.
V pracovně na obrazech zavládl zmatek. Jen čtyři kouzelníci se mírně usmívali a s poklidem se vrátili do svých rámů. Albus Brumbál měl na tváři velký údiv, ale ještě větší překvapení jej čekalo, když se všechna voda zase vrátila do jezera, jako by se nic takového jako před chvíli nestalo. Jediné, co tomu nyní nasvědčovalo bylo Brumbálovo mokré oblečení.
„Myslím, že tohle teď řešit nebudu. Měl bych se podívat na to kouzlo. Přeci jen je už skoro celé hotové. Mohl bych jej dnes vyzkoušet. Třeba to jistým osobám ukáže tu správnou cestu.“přemýšlel Brumbál a sedl si opět do svého křesla za stolem a ze stolu vytáhl několik pergamenů, které byli poseté hromadou drobných run.
Na úplně poslední straně byla napsána slova kouzla. Brumbál tam ještě něco dopsal a pak vytáhl hůlku a s mírným úsměvem začal odříkávat onu formuly.
Jenže zdálo se, že kouzlo nemělo žádný účinek. Takže se jen s povzdechem zvedl a odešel si lehnout do svých komnat. Byl dnes opravdu hodně unavený.
Kdyby jen věděl, co jeho kouzlo způsobí jistě by se rozhodl s jeho zkoušením ještě počkat.